Blog

Pamatujete si na babičky? Na ty laskavé, voňavé bytosti, které byly vždy připraveny obejmout, uvařit ten nejlepší oběd a nabídnout bezpečné útočiště před světem? No, zdá se, že tahle idylická představa se pomalu rozplývá v mlze alkoholu. Je to tady, nová generace babiček, a s ní i krutá realita: závislost. Uvidíme "voňavé babičkové babičky" pouze ve filmech, v pohádkách a nebo jen babičky herečky někde ve skanzenech v kostýmech?&nbsp;Mluvím teď k vám, Husákovy děti. Generace, která si z domova odnesla víc než jen vzpomínky na fronty v obchodech a cinkání klíčů. Odnesly jste si i rovnici chování, která bohužel často zahrnovala alkohol. A teď, když se z vás stávají babičky, vidíme, jak se tahle rovnice přenáší dál. Mezi vámi, novopečenými babičkami, je alarmující počet žen závislých na alkoholu.A víte, co to znamená?&nbsp; Babičky už nebudou bezpečný přístav pro děti. Proč? Protože se závislou babičkou není legrace. Je agresivní, smrdí alkoholem a v hlavě má jen jedno: alkohol.Upřímně? Své dítě bych někomu takovému, jako je závislá babička, nesvěřila. Vím, co alkohol dokáže. Vím, jak dokáže změnit člověka k nepoznání. A nebudu riskovat, že se něco může stát. Neohrozím bezpečnost a pohodu svého dítěte jen proto, abych udržela iluzi „tradiční“ babičky. Být u závislé babičky na prázdninách? To musí být parádní prázdniny. :) Nezapomenutelné.&nbsp;A teď to nejdůležitější: Jestli jsi závislá babička, pak mi věř, že to takhle dál nepůjde. Budeš bez vnoučků. Budeš se na ně dívat jen na fotkách a budeš sama. Tvoji „mladí“ časem přestanou i jezdit. Protože u tebe nebude bezpečně a příjemně. Kdo by chtěl své děti vozit do prostředí, kde vládne alkohol a napětí?Není čas se zamyslet nad změnou životního stylu? Chceš být tou babičkou, která se směje s vnoučaty, peče s nimi cukroví a čte jim pohádky? Chceš s vnoučaty trávit čas, učit je nové věci, brát je na kolo, do bazéu, na hory? Nebo chceš být tou, které se vnoučata bojí a na kterou se zapomene?Pokud chceš, převedu tě na střízlivou stranu barikády. Umím to. Mám jasné výsledky. Nabízím ti cestu ven. Nabízím ti šanci získat zpět sebe sama, svou rodinu a ten nádherný pocit, být milovanou a bezpečnou babičkou. Je to jen na tobě.Lucie Buková, zakladatelka Střízlivých žen

Je to tady: Nová generace babiček a hořká realita závislosti

Život je plný příběhů. Některé jsou radostné, jiné inspirativní a pak jsou ty, které nám zanechají hořkou pachuť a spoustu nezodpovězených otázek. Dnešní příběh je právě takový. Je o jedné ženě, o její rodině, o přátelství a o tiché, zákeřné nemoci, která si nakonec vyžádala to nejcennější – život.Bylo jí padesát. Inteligentní žena, o níž by si nikdo nepomyslel, že by se jí mohlo něco takového stát. Jenže stalo. Začala pít. Ze začátku možná jen tak.&nbsp; Pak už jen pro to, aby se cítila „normálně“ a aby si vylítla z těla.&nbsp; Netrvalo dlouho a alkohol ovládl její život. Přestala chodit mezi známé, přestala chodit do práce, přestal ji zajímat život. Žila ve svém vlastním, opilém světě, zatímco vedle ní vyrůstaly dvě děti. Manžel měl milenku a motorku. Jestli bylo dřív vejce nebo slepice se v tomto případě už nedozvíme.&nbsp;Její rodina to věděla. Viděli ji, když se potácela, když padala. Viděli, jak se den za dnem propadá hlouběji a hlouběji. Otec dětí, její manžel, mlčel. Možná z bezmoci, možná z pocitu studu. Těžko říct. Mlčel, a to ticho se stalo jedním z aktérů této tragédie.A pak přišla kamarádka. Ta jediná nemlčela. Přišla a řekla nahlas, co všichni viděli, ale nikdo neřekl: „Copak nevidíte, jak je to špatné? Musíte s tím něco dělat!“ Byla to bouře v klidném, ale o to nebezpečnějším tichu.A pak se to stalo. Náhle. V padesáti. Její život vyhasl. Alkohol si ji vzal.&nbsp; Otázky, které zůstaly viset ve vzduchu Po její smrti se rodina obrátila proti kamarádce. „Proč jsi nepřišla dřív? Proč jsi ji nepřemluvila k léčbě? Vždyť jste byly kamarádky!“ Tyto výčitky jsou snadné. Ale kde byla rodina po celou tu dobu? Proč mlčeli? A co vlastně rodina může dělat, když nemocný pomoc nechce?Tato otázka je klíčová a nesmírně složitá. Může rodina pomoci, když dotyčný pomoc nechce? Často se setkáváme s představou, že stačí jen „chtít“ a všechno bude v pořádku. Jenže závislost je nemoc, která ovlivňuje mozek, vůli a schopnost racionálně se rozhodovat. Člověk v hluboké závislosti často nevnímá svou situaci objektivně, popírá problém a odmítá pomoc.&nbsp; Bezmoc a společenský tlak Rodina závislého se ocitá v pasti bezmoci. Často se snaží situaci zlehčovat, krýt závislého, nebo dokonce umožňovat jeho pití, jen aby se vyhnuli konfliktům nebo ostudě. Je to začarovaný kruh, ve kterém se ztrácí hranice mezi láskou a spoluzávislostí. Společenský tlak, stud a stigma spojené se závislostí jsou obrovské a brání otevřené komunikaci a hledání pomoci.Kamarádka udělala to, co cítila, že je správné. Snažila se prolomit zeď mlčení. Její intervence možná přišla „pozdě“ – ale kdy je vlastně ten správný čas? A jak velká je zodpovědnost jednotlivce za někoho, kdo si pomoc odmítá připustit?&nbsp; Smutný odkaz Tento příběh je tragickým připomenutím, že závislost na alkoholu není jen osobní selhání. Je to komplexní problém, který ovlivňuje celou rodinu a okolí. Je to nemoc, která potřebuje léčbu, a to i když je to nejtěžší boj.Smrt této padesátileté ženy, inteligentní, která se mohla radovat po vyléčení třeba z vnoučat, je velkou výstrahou. Připomíná nám, že je důležité o závislosti mluvit nahlas, překonat stud a hledat pomoc – pro sebe, pro své blízké, pro ty, kteří možná mlčí, ale zoufale ji potřebují. Protože ticho může být stejně smrtící jako samotný alkohol.Potřebujete poradit? Napište, nebo volejte. Nenechte nikoho zemřít.&nbsp;

Smrt tiché alkoholičky: Kde končí zodpovědnost a začíná tragédie?

Pamatuju si to jako včera. Dětství protkané pocitem, že něco není v pořádku. Smrad alkoholu, tiché hádky, máminy proměny. Nelíbilo se mi to. Vadilo mi to. Přísahala jsem si, že já taková nikdy nebudu. Že mé děti tohle nezažijí.První změny byly nenápadné. Jen mírná opilost, kdy se jí rozpitý obličej snažil o úsměv, který ale nevypadal přirozeně. Pak přišly výkyvy nálad, agresivita, a někdy až děsivé výbuchy vzteku kvůli maličkostem. A nakonec ty večery, kdy už byla úplně "na sračky". Máma ležela na zemi, neschopná pohybu, a já jsem cítila jen stud a beznaděj. Bylo mi pár let a nechápala jsem, co se děje. Chtěla jsem jen, aby se vrátila ta máma, kterou jsem znala předtím. Měla jsem ji ráda? Nenáviděla jsem ji? Občas do mě vrazila tak, že jsem měla druhý den modřiny, za které se nikdy neomluvila. Za nic se mi nikdy neomluvila, jakoby to její chování bylo normální pro všechny mámy.&nbsp;A pak se karty obrátily. Nevím, kdy přesně se z mé občasné sklenky vína stal zvyk, z večerní relaxace potřeba. Najednou si uvědomuju, že se chovám podobně, jako se chovala ona. Že si večer naliju, a pak ještě jednou, a ještě jednou. Že se těším na ten moment, kdy konečně vypnu. Kdy prostě vylétnu ze svého životem unaveného těla.A ten strach. Ten strach, který mě svírá v hrdle, když se podívám na svou dceru. Vidím v jejích očích mou vlastní dětskou nejistotu. Bojím se, že i ona jednou bude psát článek o tom, jak její máma pila. Že se z mého zvyku stane její břemeno. Raději do sebe naliju dvě sedmičky vína a strach rázem zmizí. Už na ní tak nemyslím a druhý den ráno se jí do očí raději nedívám....Je to začarovaný kruh. Vím to. Vím, že to, co viděla a zažila máma, se nějakým způsobem promítlo i do mého života. A teď se bojím, že to samé předávám dceři. Je to paradoxní – nenáviděla jsem to u mámy, a teď to dělám sama.Přemýšlím, kde se stala chyba. Kdy se z odporu stala akceptace, a pak i potřeba. Možná je to ta tíha každodenního života, stres, snaha uniknout. Možná je to prostě to, co znám. Vzor, který jsem podvědomě převzala.Ale už nechci. Nechci, aby se má dcera jednoho dne trápila kvůli mně. Nechci, aby si nesla dál tohle břemeno.&nbsp; Chci přerušit ten začarovaný kruh. Nechci, aby moje dcera následovala moje kroky.&nbsp; Není to něco, co je hodno opakovat.Pokud se v tomhle příběhu vidíte, věřte, že v tom nejste sami. Mnoho z nás se potýká s podobnými problémy. A možná je ten první krok – uvědomění a přiznání – ten nejdůležitější. Protože teprve pak můžeme začít hledat cestu ven. Pro sebe, a hlavně pro ty, které milujeme.Jestli se bojíš o sebe i své děti, napiš, zavolej, nebo prostě něco udělej a ten kruh uzavři. Můžeš se se mnou vidět každou středu na webináři, nebo zavolej o pomoc mně osobně na 775 582 289.&nbsp; Email mi můžeš napsat na lucie@krkonose-leci.czS úctou,&nbsp;Lucie Sfřízlivá

Máma pila, mně se to nelíbilo, ale piju taky

Všichni jsme slyšeli o komfortní zóně – prostoru, kde se cítíme bezpečně, pohodlně a známě. Ale co se stane, když se naše komfortní zóna stane spíše nástrahou než ochranným štítem? Pro mnohé z nás, kteří se potýkají s alkoholem, se právě tento údajný „komfort“ může proměnit v řetěz, který nás svazuje. Kalíme jak o život, ale cítíme se šťastné? Odpověď je většinou ne.Když jsme zvyklé na jisté vzorce chování, náš mozek se přizpůsobí. Jakmile se staneme závislými na alkoholu, vnímáme pití jako jediný způsob, jak si „užít“ život, jak se uvolnit nebo zapomenout na stres. Ale co kdybychom se rozhodly svou komfortní zónu opustit? Co kdybychom začaly vyhledávat skutečné radosti života mimo alkohol?Vystupování z komfortní zóny je často to nejsložitější, co můžeme udělat. Neznamená to jen změnit své návyky, ale také otevřít dveře novým možnostem a zkušenostem. Jakmile začneme zpochybňovat naše zaběhlé chování a hledat alternativy, dáme mozku nový smysl a způsob, jak se orientovat ve světě.První Krok: Sebereflexe Zamyslete se nad tím, co pro vás vaše komfortní zóna znamená. Co vás tam drží? Je to strach z neúspěchu, z odmítnutí, nebo pocit, že bez alkoholu nemáte zábavu? Pochopení těchto mechanismů je prvním krokem k tomu, abyste mohly začít svou cestu směrem k osvobození.Druhý Krok: Výzvy Určete si den, kdy začnete s plnou abstinencí a začněte nás sledovat. Začněte přemýšlet, jak až daleko se chcete posunou. Co byste chtěla v životě zvládnout.&nbsp; Může to být cokoli od kurzů vaření, sportovních aktivit po dobrovolnictví. Každý nový krok mimo vaši komfortní zónu je příležitostí k růstu.Třetí Krok: Podpora Osvobození od alkoholu je cesta&nbsp; plná výzev. Hledejte podporu od přátel, rodiny nebo naší&nbsp; skupiny Střízlivých žen, které procházejí podobným procesem. Společně můžete zpochybnit staré vzorce chování a podporovat jedna druhou ve vystupování z komfortních zón.Závěr Vystupování z komfortní zóny je nepřetržitý proces. I když to ze začátku může vypadat strašidelně, je to klíč k osvobození a novým začátkům. Naučte svůj mozek, že existuje život bez alkoholu a že je to život plný radosti, seberealizace a svobody. Je to o tom, že se rozhodneme změnit a být lepší verzí sebe samých. Tak pojďme společně vystoupit a objevovat, co všechno nám svět bez alkoholu může nabídnout! A je toho opravdu hoooodně.S úctou,&nbsp;střízlivá Buková&nbsp;

Vystupování z komfortní Zóny: klíč k osvobození od alkoholu

Jmenovala se Alena a její šedesáté narozeniny pro ni byly jen dalším bezvýznamným dnem. Seděla ve svém tmavém obývacím pokoji, zatažené závěsy tlumily i tak slabé odpolední světlo. Prázdné lahve od vína se nenápadně krčily v koutech, jako němí svědci její osamělosti. Její život se kdysi zdál plný – smích dětí, manželovy pevné objetí, společné večeře. Ale alkohol, ten tichý vetřelec, se vkrádal do jejich dnů nenápadně, až všechno rozleptal.Manžel Petr to vzdal před deseti lety. Už nemohl snášet její proměny, výčitky, sliby, které nikdy nedokázala dodržet. Jednoho rána prostě odešel a nechal za sebou jen ticho a prázdnotu. Děti, kdysi její radost, se od ní vzdálily postupně. Jejich návštěvy se stávaly čím dál řidšími, plné napětí a tichých výčitek. Nakonec přestaly úplně. Nemohly jí odpustit ty opilé hádky, zanedbávání, ten věčný zápach alkoholu, který prostupoval celým domem.Alena si už ani nevzpomínala, kdy naposledy vyšla ven. Proč by taky měla? Nic ji venku nelákalo. Lidé ji nezajímali, a ani ona je. Jediným jejím společníkem se stal mobilní telefon. Projížděla sociální sítě, sledovala cizí životy plné zdánlivého štěstí, a v koutku duše cítila jen prázdnotu a závist. Nic ji nebavilo – ani čtení, ani televize, ani dřívější koníčky. Jen ten otupující pocit po několika skleničkách vína dokázal na chvíli zahnat tu neutuchající vnitřní tíseň.Její dny splývaly v jednu šedivou masu. Ráno se probudila s bolestí hlavy a výčitkami, které se snažila utopit v dalším doušku. Odpoledne trávila v křesle s telefonem v ruce a večer usínala sama v posteli, obklopená tichem a prázdnotou. Její svět se zúžil na čtyři stěny jejího bytu a obrazovku telefonu.Jak to s Alenou dopadne? To už si každý může představit sám. Její příběh je tichým mementem. Ukazuje, kam může vést cesta, když se člověk nechá pohltit závislostí a rezignuje na svůj život. Když se přestane snažit o vztahy, o radost, o sebe. Když jedinými společníky zůstanou prázdné lahve a chladný displej telefonu.Nebuď jako Alena. Nedej se.&nbsp; Nastav si mindset šampionky a pojď do změny životního stylu se mnou.&nbsp;&nbsp;S úctou,&nbsp;Lucie Buková

Příběh Aleny

Ahoj, moje drahé střízlivé ženy, matky. Dnes se dotkneme tématu, které bolí. Téma, o kterém se často mlčí, protože v sobě nese tíhu minulosti, zmatek současnosti a strach z budoucnosti. Mluvím o nás, o matkách, které samy vyrostly ve stínu alkoholismu svých matek.Znám ten pocit. Tu pálivou nenávist k chaosu, nepředvídatelnosti, k neustálému napětí a pocitu, že nikdy nejste dost dobrá. Slibovaly jsme si, že nikdy nebudeme jako ony. Že naše děti budou vyrůstat v klidu, bezpečí a lásce. A přesto…Přesto se občas přistihneme, jak reagujeme podrážděně, jak se uzavíráme, jak se bojíme projevit slabost. Přesto v nás občas zahlodá ten starý známý pocit úzkosti, ten strach, že se něco pokazí. Přesto se někdy chováme způsobem, který nám tolik vadil na našich vlastních matkách.Proč se to děje? Proč, i když jsme se vědomě rozhodly jít jinou cestou, v nás stále žije ten stín minulosti?Odpověď je složitá a zahrnuje mnoho faktorů. Jedním z nich je přenos generačních traumat. Děti alkoholiků často vyrůstají v dysfunkčním prostředí, kde nejsou naplňovány jejich emocionální potřeby. Učí se mechanismy přežití, které jim v dospělosti mohou bránit ve zdravých vztazích a rodičovství. Tyto vzorce chování a myšlení se pak nevědomky přenášejí na další generaci.Dalším faktorem je internalizace vzorců chování. I když jsme alkoholismus naší matky nenáviděly, byl to model, který jsme denně pozorovaly. Naše mysl si ho uložila jako jeden z možných způsobů, jak reagovat na stres, jak řešit problémy, jak být matkou.A v neposlední řadě je tu hluboká emocionální zranění. Pocit odmítnutí, zrady, viny, hanby – to všechno v nás zůstává a může ovlivňovat naše reakce a chování v roli matky.Co s tím můžeme dělat? Jak přetrhnout tenhle začarovaný kruh?Není to snadná cesta, ale je naprosto možná. Zde je několik kroků, které nám mohou pomoci:Uvědomění si problému: Prvním a nejdůležitějším krokem je přiznat si, že tento přenos existuje. Že i my občas jednáme pod vlivem minulosti. Bez tohoto uvědomění nemůžeme nic změnit. Sebepoznání a sebereflexe: Začněme pozorovat samy sebe. Kdy se cítíme podobně jako naše matky? Jaké situace v nás vyvolávají podobné reakce? Proč tomu tak je? Zapisování si pocitů a myšlenek může být velmi nápomocné. Terapie a podpora: Vyhledání odborné pomoci je klíčové. Terapeut nám může pomoci zpracovat traumata z dětství, pochopit naše vzorce chování a naučit se zdravějším způsobům reagování. Existují i podpůrné skupiny pro dospělé děti alkoholiků, kde můžeme sdílet své zkušenosti a získat porozumění. Práce na emocionálním uzdravení: Dovolme si prožít a zpracovat potlačené emoce. Hněv, smutek, strach – to všechno má právo být. Naučme se zdravým způsobům, jak s těmito emocemi pracovat. Stanovení hranic: Naučme se stanovovat zdravé hranice – jak pro sebe, tak pro své děti. To nám pomůže chránit se před přebíráním zodpovědnosti za pocity druhých a zároveň naučí naše děti zdravé interakci. Sebeláska a soucit: Buďme k sobě laskavé a soucitné. Připomeňme si, že děláme to nejlepší, co umíme, a že cesta k uzdravení je proces. Odpusťme si chyby a oslavujme každý malý krok vpřed. Vzdělávání se o zdravém rodičovství: Aktivně se učme o tom, jak budovat zdravé a bezpečné vztahy s našimi dětmi. Čtěme knihy, účastněme se kurzů, hledejme inspiraci u zdravých rodičovských vzorů. Přerušení cyklu: Uvědomme si, že máme moc tento cyklus přerušit. Naše střízlivost je obrovský krok. Naše vědomé úsilí o změnu je dar pro naše děti i pro nás samotné. Moje drahé, nejsme samy. Je nás mnoho, které bojujeme s tímto dědictvím. Ale společně, s odvahou a s podporou, můžeme vytvořit lepší budoucnost pro naše děti. Můžeme jim dát to, co nám samotným chybělo – bezpodmínečnou lásku, bezpečí a stabilitu.Držím vám palce na vaší cestě. Věřím ve vás. Věřím v nás.S láskou a střízlivou myslí,Vaše spolubojovnice. Lucie B.&nbsp;

Blog

Je to tady: Nová generace babiček a hořká realita závislosti

Smrt tiché alkoholičky: Kde končí zodpovědnost a začíná t...

Máma pila, mně se to nelíbilo, ale piju taky

Vystupování z komfortní Zóny: klíč k osvobození od alkoholu

Příběh Aleny

Dědictví, které nechceme.