Melancholické ráno

Večer se vlekl jako těžká, mokrá deka. Každá myšlenka byla olovem, stahující tě hlouběji do propasti samoty. Svět se zdál být šedivý a bezútěšný, plný cizích lidí žijících perfektní životy za zářivými obrazovkami našich telefonů.  Připadala sis jako kůl v plotě, zapomenutá, bez kořenů. Děti, pro které bys dělala cokoliv, se zdály být tak vzdálené, tak nepochopitelně neloajální. Kde se stala chyba? Byla jsi špatná matka? Ty otázky hlodaly v mysli, otravovaly každou buňku. Naštěstí, myšlenky na sebedestrukci, na ty temné cesty, které jsi kdysi znala, byly pryč. Byla jsi za to vděčná. Ale jak změnit tohle? Jak změnit stav mysli, když se zdá, že je všechno ztraceno?

Ráno moudřejší večera. Tahle věta, vyrytá hluboko v podvědomí, byla jedinou jiskrou naděje. Ale co když ne? Co když ráno bude stejné, ne-li horší? Někdy stačilo jen zatáhnout záclony, schoulit se pod peřinu a nechat se pohltit nekonečným skrolováním životů, které byly "samozřejmě lepší, hezčí." Než ten tvůj. Ten tvůj, který byl "na hovno."

Ale pak přišel zlom. Nebo spíš, musel přijít zlom. Pocit, že se nemůžeš nechat strhnout úplně na dno, tě probudil. Dostala ses do bodu, kdy už prostě nemohla dál. A paradoxně, právě tenhle bod byl začátkem. Není jiná šance, než se zvednout.

Nohy se dotkly studené podlahy. Nejdřív jedna, pak druhá. Pomalu. Jako ve snu. Ustlala sis. Každý pohyb byl záměrný, malý akt odporu proti tíze melancholie. Do koupelny. Vzduch byl chladný a čerstvý. Koupací rutina. Sprchovací rutina. A pak, ta největší výzva: studená voda rutina. První proud byl šok. Lapala jsi po dechu. Ale s každou vteřinou se tělo probouzelo, mysl se pročišťovala. Bylo to jako smýt ze sebe ten nános včerejšího večera.

Snídaně. Ne jen tak ledajaká. Super snídaně. Barevná, plná energie. Každé sousto bylo vítězstvím. A pak, telefon. Volání kámošce. Ne té, co ti jen naslouchá, ale té, která tě zvedne, té, která ti připomene, že nejsi sama. Smích. I když jen chvilkový, byl jako balzám.

Pak přišlo uklízení. Ne jen tak ledabylé zametení. Uklizeno kolem sebe. Každý předmět na svém místě. A s tím přišlo i uklizeno v hlavě. Chaos se začal rozplývat, ustupoval řádu. Byla to malá vítězství, ale důležitá.

A pak, ta nejdůležitější práce. Práce na sobě. Obula sis tenisky. Věděla jsi, že to bude těžké. Ale věděla jsi taky, že to potřebuješ. Jdu ven. Běhat. Každý krok byl bojem proti vnitřnímu hlasu, který ti našeptával, že jsi k ničemu, že tvůj život je k ničemu. Ale s každým výdechem jsi ho posílala do prdele. Běžela jsi dál a dál, nechala vítr bičovat tvář, nechala slunce hřát na kůži. Nenechám se sežrat melancholickou náladou. Blbou náladou.

A občas, když ten vnitřní hlas začal zase, připomněla sis, že ho musíš dostat pod kontrolu. Že jsi silnější než on. Že jsi to ty, kdo rozhoduje. Že tenhle boj s vnitřním hlasem je nikdy nekončící, ale že ty máš nástroje, jak s ním bojovat. A že ráno, i když někdy bolí, vždycky přináší novou šanci začít znova. To říkal přece už i medvídek Pú.