Nebát se ničeho (povídka)
Vzpomínám si na ten den, jako by to bylo včera, i když už je to dávno. Slunce propouštělo zubaté paprsky skrze žaluzie, když jsem se probudila s palčivou bolestí hlavy a ještě palčivější tíhou na duši. Někde v zákoutích mého podvědomí se vznášel fragment vzpomínky na předchozí večer – rozmazané obrazy, útržky křiku. A pak se mi to vybavilo. Ten telefon. Věděla jsem, že tam je, někde v jeho kapse, uschované jako tichá hrozba. Video.
Manžel mě nahrával, když jsem byla na dně. Opilá, křičící na naše dítě, ošklivě. Pro něj to byl důkaz. Důkaz mého selhání, mé nestability. Ale to video neukazovalo nic z toho, co se dělo předtím. Neukazovalo roky šikany, ponížení, tiché i hlasité útoky na mou sebeúctu. Neviděl tam mé pokusy o únik, má vnitřní volání o pomoc, která zůstala nevyslyšena. Jen jsem se nechala. Nechala jsem se uvázat k místu, k pocitu „rodiny“, který už dávno vyprchal, k závislosti na zdání, že tohle je můj domov.
Mé myšlenky se točily v bludném kruhu. Proč jsem neodešla? Proč jsem si nesebrala kufry a neodešla? Můj mozek, otupělý alkoholem a roky ponižování, se držel střípků toho, co kdysi bylo. Závislost na tom, co jsem považovala za rodinu, na našem bydlišti, mě svazovala pevněji než jakékoli okovy. Místo abych čelila pravdě, že náš vztah je dávno mrtvý, že si ho nerespektuji, že k němu nemám žádnou úctu, pila jsem. Ubližovala jsem si, protože jsem si nevěřila, neměla jsem se ráda.
A pak mě vyhodil. Byl to ten nejlepší tah, jaký mohl v té době udělat. Paradoxně to byl akt milosrdenství, i když jsem to tenkrát tak nevnímala. Kdybych zůstala, zemřela bych tam. Ne fyzicky, ale duševně. Ten dům, ten vztah, se stal hrobem mých snů, mého já.
Vím, že to video má stále. A vím, že se ho možná ještě někdy pokusí použít. Možná mi ho ukáže, možná ho ukáže někomu jinému. Ten pocit úzkosti se občas vplíží zpět. Ale už to není paralyzující strach, který mě dřív ovládal. Dneska? Dneska je mi to jedno.
Už jsem dávno jinde.
Už dávno jsem se osvobodila z těch okovů, které mě svazovaly. Přestala jsem pít. Vrátila jsem se k sobě, k té energické ženě, která si umí dupnout a promluvit nahlas, když je potřeba, a která se už nebojí být slyšet. Naučila jsem se respektovat samu sebe, věřit si, mít se ráda.
A z toho všeho plyne jedno velké ponaučení:
Nebuďte tam, kde nemůžete růst. Život je příliš krátký na to, abyste ho prožili uvěznění v situaci, která vás ničí. Jestli vás něco tíží, něco vám ubližuje, něco vás drží na místě, kde nemůžete dýchat – odejděte.
Přestaňte pít, bude vám líp. Alkohol, drogy, jakékoli únikové cesty vás jen připoutají k problémům, místo aby vás od nich osvobodily. Skutečná svoboda začíná s čistou hlavou.
Nenechte se nikým ničit. Vaše hodnota není závislá na názoru druhých. Nikdo nemá právo brát vám vaši sílu, vaši radost, vaše sebevědomí.
A možná… možná to video už dávno ztratil. Možná ho smazal. A já se bojím zbytečně. Nechci se už nikdy bát zbytečně.
Co si o tom myslíte? Znáte ten pocit, kdy se bojíte něčeho, co už dávno ztratilo svou moc?