Blog

Konečně je pryč to nekonečné dělání svačin! Už žádné přemýšlení, co se dá sbalit, aby to dětem chutnalo a nezapařilo se to. Žádné shánění posledního rohlíku na poslední chvíli. Děti vyletěly z hnízda, a s nimi i všechny ty každodenní rutiny, které vás občas tolik vyčerpávaly. A právě teď je ten nejlepší čas začít dělat věci, na které jste dříve neměly čas. Zapomeňte na stereotypy a odvažte se vystoupit z komfortní zóny. Nikdy není pozdě!Zkuste něco nového. Chtěly jste se někdy naučit španělsky? Hrát na kytaru? Namalovat obraz? Přihlaste se na kurz, který vás láká, a uvidíte, jak se vám otevře nový svět. Sportujte pro radost. Místo večerního pití jděte na jógu, na plavání, nebo si zaběhejte. Pohyb vám dodá energii a skvělý pocit ze sebe samé. Objevujte. Vyjeďte si s kamarádkou na víkend, navštivte muzeum, projděte se po městě, kde jste nikdy nebyly. Svět čeká, až ho prozkoumáte. Pokud máte po boku milujícího partnera, je to ten největší bonus. Konečně můžete znovu objevovat jeden druhého, chodit na rande jako na začátku, plánovat společné zážitky. Užívejte si to, že jste opět vy dva. Pokud ho nemáte, svět se kvůli tomu nezboří. Život bez mužů může být také zajímavý.&nbsp; A buďme trpělivé, třeba na nás nějaký vykoukne, až půjdete cvičit akvaerobik do bazénu. Rovnou ho budete mít překontrolovaného i v plavkách (on vás taky) a zkontrolovaného, jestli nemá paty jak struhadlo :).&nbsp; Vždycky pamatujte, že život po odchodu dětí není prázdná díra, ale naopak nová, úžasná kapitola. Je to šance stát se tou ženou, kterou jste vždycky chtěly být. Nečekejte, až se něco stane, ale vezměte svůj život do vlastních rukou. A nejlepší na tom je, že k tomu nepotřebujete alkohol. Sledujte nás na sítích. Budeme vás motivovat ke změně životního stylu nebo stále udržovat myšlenku, že bez alkoholu je život báječný.&nbsp;S úctou,Lucie B.

Život bez svačin a úkolů

Někdy, když jdete do kina,&nbsp; se může stát zázrak. Včera se stal mně. Seděla jsem tam a na plátně se objevil on – Karol Duchoň.&nbsp; A najednou, s prvními tóny, jsem se propadla v čase. Teleportovala jsem se.&nbsp; Nebyla jsem v kině, ale u babičky v obýváku. Bylo mi jedenáct let a já se koukala na telku. Přesně ten pocit, přesně ten čas.&nbsp;A s tou vzpomínkou se mi vrátila i babiččina náruč. Ta nejbezpečnější náruč na světě. Moje milovaná babička. Vždycky, když jsem byla rozbitá, když jsem spadla a brečela, vzala mě do náruče a poskládala mě. Kousek po kousku. A já tam v kině, s těmi melodiemi, prožila to samé. Jako bych se po letech zase složila do její náruče. A i když tu už není, v tu chvíli jsem věděla, že se na mě usmívá. Byl to krásný a dojemný pocit, který mi připomněl, že babička je ve mně. Je to moje síla, moje jistota.&nbsp;Ale ten film mi ukázal i něco jiného. Ukázal mi rozklad. Zničení. Karol Duchoň byl určitě velmi talentovaný zpěvák. Ale pod tou slávou se skrýval smutek a prázdnota. Film nádherně ukazuje, jak alkohol kousek po kousku ničí osobnost, vztahy, rodinu. Karol neměl sebeúctu, neměl se rád. A tak si nevěřil, styděl se, klepaly se mu kolena. Alkohol to všechno na chvíli „vyřešil“ za něj. Pomáhal mu s trémou, s ženami, s popularitou. Ale nebyl to přítel. Byl to zákeřný ďábel, který mu bral postupně všechno, co mu bylo drahé. Záleželo mu však pak na sklonku jeho života ještě na něčem? Nebo na někom?Ani láska jeho matky ho nedokázala zachránit. Surfoval si na vlně vášnivého chlastání.&nbsp; A víte proč? Měl smůlu. Žil v době, kdy se o nebezpečí alkoholu nemluvilo. Nemohl si nic vyhledat na internetu, neměl Anonymní alkoholiky, neexitovaly ambulantní poradny, prostě se všude chlastalo.. Žil v zemi, kde se pilo od rána, kde byly popelníky i v nemocnicích. Měl smůlu, že mu nikdo neřekl: „Karole, tohle tě zabije.“ Nebo mu to třeba doktoři řekli, ale jeho závislost už mu skončit pití nedovolila. Příliš ho pohltila. Byl slabí.&nbsp;Ale vy smůlu nemáte. Vy máte nás. Máte tyhle řádky, máte internet plný informací, máte možnost najít pomoc, kterou Karol nikdy neměl. Můžete se zachránit, než bude pozdě. Nemusíte se rozložit jako on. Nemusíte ztratit všechno, co máte. Můžete se naučit se milovat, mít se ráda a poskládat se, tak jako mě poskládala babička.Karol zemřel v 35 letech. Smrt si pro něj přišla příliš brzy. Nenechte ji zaklepat i na vaše dveře. Máte sílu, kterou Karol neměl, sílu říct alkoholu dost. A my jsme tu pro vás, abychom vás v tom podpořily.Co vás poskládá v těžkých chvílích? Napište mi.S úctou,Lucie

Karol Duchoň - když chlast zabíjí

Jednoho dne se probudíte. A už nikdy to nebude jako dřív. Víte, jak to je. Žijete si svůj život v pohodlné bublině, kde je všechno známé, předvídatelné a tak nějak… stejné. A pak se to stane. Jednoho rána se probudíte a řeknete si: „Dost! Chci něco víc. Chci být lepší verzí sebe sama!“A hned, jak si to pomyslíte, se spustí poplach. Všichni kolem vás, kteří si doteď libovali ve vaší pohodlné ulitě, začnou křičet: „Proč to děláš? Vždyť to je zbytečný! Vždyť jsi takhle skvělá, jak jsi!“Přátelé, kteří vás doteď chválili, že dokážete strávit celý víkend na gauči s vínem v ruce a netečným pohledem upřeným na televizi nebo do mobilu, vás najednou začnou přesvědčovat, že běhání v šest ráno je pro blázny. Kamarádka, která vám tleskala za to, jak skvěle umíte ignorovat ty hromady prádla na židli, se najednou diví, proč chcete investovat do kurzu time managementu a transformace na střízlivou bohyni.A vy? Vy jen jdete a jdete. A stavíte nové hranice. A jdete to tak nějak snadno. Jen tak tiše se občas pozastavíte nad tím, proč už jste to neudělala dávno.Váš život, vaše hranice &nbsp;Začnete si jasně definovat, na co je a co už není ve vašem životě místo. Místo pondělního vína s kamarádkama, které si stěžují na svou práci a manžela, jdete na jógu. Místo odpoledního tlachání s babičkou, která vám vypráví o tom, jak je strašně drahý chleba, se učíte španělsky.A najednou se začnou dít divné věci. Vaše stará sociální bublina začne praskat. Kamarádi, které jste znali celý život, najednou nemají čas na kafe. Zprávy, které si píšete, jsou najednou kratší a kratší. Nakonec utichnou úplně. Serete je. Našla jste si čas na svojí změnu. Oni na to nemají koule. Nastavujete jim zrcadlo. To se nelíbí každému.A vy si uvědomíte, že to možná ani nebyli kamarádi. Byli to jen známí. Lidé, kteří se rádi ohřívali u vašeho starého já, ale teď, když jim ho měníte, už jim to nevoní.Samota, která má smysl A najednou se ocitnete úplně sami.Žádné společné chlastání. Žádné noční telefonáty. Žádní lidi, se kterými byste si mohli povídat. A v tu chvíli se vás zmocní pochybnosti. Mělo to vůbec cenu? Neměli jste se radši držet té staré verze sebe sama, která sice nebyla perfektní, ale aspoň nebyla osamělá?Ale odpověď už dávno znáte. Ano! Mělo to cenu.Tato samota, která teď možná bolí, je jen přechodné období. Je to ten klid před bouří, ten prostor, ve kterém se můžete nadechnout a připravit na to, co přijde. Dáváte tak vesmíru najevo, že jste připraveni na to, aby do vašeho života vstoupili lidé, kteří vás budou milovat a podporovat přesně takového, jaký jste.Ne lidé, kteří vás budou tolerovat. Lidé, kteří vás budou obdivovat za to, že jste měli odvahu a šli do toho.A oni přijdou. Lidé, kteří jsou na stejné vlně. Lidé, kteří se smějí, když jim řeknete, že jdete na jógu v šest ráno. Lidé, kteří s vámi budou mluvit o snech a ne o drbech. Lidé, kteří vás budou podporovat v tom, abyste byli ještě lepší.Tak se nebojte. Buďte chvíli sami. A užijte si to, protože to je ta nejlepší chvíle na to, abyste si ujasnili, kdo jste. A brzy se na vás nalepí ti praví. Lidé z vaší nové, úžasné bubliny. Už se těšíte?&nbsp;Objímám. Lucka

Bez chlastu

Bylo to, jako když se na podzim, v brzkém chladném ránu, zvedne od řeky mlha. Hustá, šedá, neprůhledná. Nejdřív jen nesměle ležela na hladině a pak se pomalu, ale jistě, začala plazit do ulic. Zabalila stromy, schovala domy a pohltila svět.Stejně tak mlha alkoholu pohltila i Lucii. Nejdřív jen tak nesměle, ve formě skleničky vína po práci. Na uklidnění. Pak už to byl jen nejlepší kamarád, který jí rozuměl. A s ním přišla i ta mlha, která postupně pohltila všechno.Nejdřív zmizeli přátelé. Pak jí rodina přestala zvát na oslavy, protože její společnost už nebyla ta, co kdysi. Nakonec se pohádala i s posledním člověkem, který se snažil jí pomoct. Nechápali. Nechápali, že že z alkoholu si udělala nejlepšího kamaráda, co jí podrží, když nikdo jiný není. A opravdu té sebedestrukci věří.&nbsp;Telefon už nezvonil, na dveře dlouho nikdo nezaťukal. Byla sama. V té husté, šedé mlze samoty, kterou si sama vytvořila. Vzdala se všeho, protože to bylo jednodušší. Protože alkohol jí nikdy neopustil. Protože si nikdy nedala šanci, protože se bála opustit komfortní alkoholickou a sebedestrukční zónu.&nbsp;Ale pak přišlo poznání, že i ten nejlepší kamarád ji nakonec zradí. Protože v noci, když se vzbudila, už se jí dlaně netřásly touhou po panáku. Třásly se strachem. Strachem ze smrti. Ze smrti, která už na ni jako jediná kamarádka čekala za dveřmi. Byla jako podzimní mlha, která se nikdy nezvedne. Nechceš, aby tě pohltila.Luciino osamocení bylo tiché a drásající. Bolest těla, bolest duše. Dlouhé noci, kdy zírala do prázdna, jen s tou jedinou, stálou přítelkyní. Věděla, že se blíží ta poslední, nejvěrnější kamarádka, Smrt. Nebojí se jí. Ale nechce, aby ji našli. Nechce, aby ji našli oteklou, s cirhózou, v prázdném bytě. Tak se zvedla, s třesoucíma se rukama, a poprvé za dlouhé dny napsala smsku. Byla tam jen jedna věta: „Kde se dá objednat Střízlivý deník?“Střízlivé ženy vám pomůžou, aby se vaše mlha rozplynula, ještě než vás celou pohltí. Nenecháme vás "v tom". Nečekejte na Smrt, zkuste ještě Život. Střízlivý život.&nbsp;Střízlivý deník již od 2997,- Kč měsíčně. Podívejte se do nabídky - Zkusím to sama.&nbsp;

Střízlivý deník

Je tu to období. V břiše hraje death metalová kapela, v hlavě začíná apokalypsa a vy víte, že se blížíte k pekelným branám. Vítejte v PMS (předmenstruační syndrom) zóně! V téhle zóně se každá malichernost promění v gigantickou tragédii, každé ranní probuzení je důvod k hlubokému nádechu a vydýchání a na světě neexistuje nic, co by vás potěšilo. Všichni jsou pitomci, vaše práce je k ničemu a vy se snažíte přijít na to, kde se stala chyba. A teď si k tomu přidejte ještě odvykání od alkoholu.Odvykání od alkoholu může být někdy běh na dlouhou trať, který vás stojí hodně energie a sebepřemáhání. A pokud se zrovna nacházíte v období PMS, může se stát, že se ocitnete na samém dně. Na místě, kde si říkáte, že mávnete rukou nad vším, nad svou střízlivostí, nad svým manželstvím, nad svými přáteli a nad celým světem. Připadne vám, že se na celý svět vykašlete, že si půjdete koupit láhev vína a že to má všechno stejně „na háku“.Dejte si studenou sprchu a jděte si udělat čaj&nbsp;V tomhle rozpoložení je velmi jednoduché spadnout do starých kolejí. Jedna sklenička se rychle změní na dvě, pak na celou láhev a vy jste opět tam, kde jste byli na začátku. Proč? Protože jste si uvědomili, že "se všechno stejně pokazí". Ale ne, nemáte pravdu. To jen vaše hormony a PMS dělají z komára velblouda a z nevinného vtipu důvod k ukončení přátelství.A víte co? To, co se vám právě honí hlavou, už za pár dní zmizí. Všechny ty tragické pocity se vypaří jako pára nad hrncem a vy se budete smát tomu, co jste si mysleli před pár dny. Věřte mi, že se vám uleví. Ale pokud se v této fázi rozhodnete, že všechno skončíte, protože PMS je prostě silnější, mohli byste si zničit celý proces odvykání, na kterém jste tak tvrdě pracovali.Takže, co s tím? &nbsp;Zkuste to přejít s humorem. Vždy, když budete mít pocit, že se vám celý svět hroutí a že je čas, abyste se vrátili k alkoholu, udělejte si chvíli na přemýšlení. Uvědomte si, že to je jen PMS a ne reálná situace. Zkuste si představit, jak se budete cítit za pár dní, až menstruace skončí. Dovolte si plakat a křičet. Objednejte si hromadu nezdravého jídla, dívejte se na romantické komedie a noste ty nejšpinavější tepláky, co máte. Ale ne, hlavně se nevracejte k alkoholu. To prostě nedělejte! Promluvte si s přáteli a s rodinou, pokud můžete. Řekněte jim, že je to jen PMS a že se chováte jako blázen. Uvidíte, že to pochopí a možná vám i přinesou čokoládu. Zkuste se zaměřit na to, co jste už dokázali. Zamyslete se nad tím, jak daleko jste došli. Věřte si. &nbsp;Jste silná žena a zvládnete to. Zvládnete ten debilní alkohol, zvládnete to PMS a zvládnete i to, že budete muset přežít další a další měsíce. A jakmile to zvládnete, pocítíte obrovskou úlevu a štěstí. Takže, teď si utřete slzy, usmějte se, a jděte si udělat ten čaj. A hlavně se nenechte ovládnout hormony. Nebojte, už jen pár dní. Doufám, že se vám tenhle článek líbil. Jsem si jistá, že v sobě najdete dostatek síly na to, abyste se PMS a odvykání od alkoholu postavila čelem. Věřím ve vás! Věřím v sílu SISU. Nezapomeňte na něj a SISU vás nezklame.&nbsp;Čau, stále pms chápající střízlivá Lucie&nbsp;

Menstruace, alkohol a nekonečné peklo, které se na chvíli otevře

Večer se vlekl jako těžká, mokrá deka. Každá myšlenka byla olovem, stahující tě hlouběji do propasti samoty. Svět se zdál být šedivý a bezútěšný, plný cizích lidí žijících perfektní životy za zářivými obrazovkami našich telefonů.&nbsp; Připadala sis jako kůl v plotě, zapomenutá, bez kořenů. Děti, pro které bys dělala cokoliv, se zdály být tak vzdálené, tak nepochopitelně neloajální. Kde se stala chyba? Byla jsi špatná matka? Ty otázky hlodaly v mysli, otravovaly každou buňku. Naštěstí, myšlenky na sebedestrukci, na ty temné cesty, které jsi kdysi znala, byly pryč. Byla jsi za to vděčná. Ale jak změnit tohle? Jak změnit stav mysli, když se zdá, že je všechno ztraceno?Ráno moudřejší večera. Tahle věta, vyrytá hluboko v podvědomí, byla jedinou jiskrou naděje. Ale co když ne? Co když ráno bude stejné, ne-li horší? Někdy stačilo jen zatáhnout záclony, schoulit se pod peřinu a nechat se pohltit nekonečným skrolováním životů, které byly "samozřejmě lepší, hezčí." Než ten tvůj. Ten tvůj, který byl "na hovno."Ale pak přišel zlom. Nebo spíš, musel přijít zlom. Pocit, že se nemůžeš nechat strhnout úplně na dno, tě probudil. Dostala ses do bodu, kdy už prostě nemohla dál. A paradoxně, právě tenhle bod byl začátkem. Není jiná šance, než se zvednout.Nohy se dotkly studené podlahy. Nejdřív jedna, pak druhá. Pomalu. Jako ve snu. Ustlala sis. Každý pohyb byl záměrný, malý akt odporu proti tíze melancholie. Do koupelny. Vzduch byl chladný a čerstvý. Koupací rutina. Sprchovací rutina. A pak, ta největší výzva: studená voda rutina. První proud byl šok. Lapala jsi po dechu. Ale s každou vteřinou se tělo probouzelo, mysl se pročišťovala. Bylo to jako smýt ze sebe ten nános včerejšího večera.Snídaně. Ne jen tak ledajaká. Super snídaně. Barevná, plná energie. Každé sousto bylo vítězstvím. A pak, telefon. Volání kámošce. Ne té, co ti jen naslouchá, ale té, která tě zvedne, té, která ti připomene, že nejsi sama. Smích. I když jen chvilkový, byl jako balzám.Pak přišlo uklízení. Ne jen tak ledabylé zametení. Uklizeno kolem sebe. Každý předmět na svém místě. A s tím přišlo i uklizeno v hlavě. Chaos se začal rozplývat, ustupoval řádu. Byla to malá vítězství, ale důležitá.A pak, ta nejdůležitější práce. Práce na sobě. Obula sis tenisky. Věděla jsi, že to bude těžké. Ale věděla jsi taky, že to potřebuješ. Jdu ven. Běhat. Každý krok byl bojem proti vnitřnímu hlasu, který ti našeptával, že jsi k ničemu, že tvůj život je k ničemu. Ale s každým výdechem jsi ho posílala do prdele. Běžela jsi dál a dál, nechala vítr bičovat tvář, nechala slunce hřát na kůži. Nenechám se sežrat melancholickou náladou. Blbou náladou.A občas, když ten vnitřní hlas začal zase, připomněla sis, že ho musíš dostat pod kontrolu. Že jsi silnější než on. Že jsi to ty, kdo rozhoduje. Že tenhle boj s vnitřním hlasem je nikdy nekončící, ale že ty máš nástroje, jak s ním bojovat. A že ráno, i když někdy bolí, vždycky přináší novou šanci začít znova. To říkal přece už i medvídek Pú.&nbsp;

Blog

Život bez svačin a úkolů

Karol Duchoň - když chlast zabíjí

Bez chlastu

Střízlivý deník

Menstruace, alkohol a nekonečné peklo, které se na chvíli...

Melancholické ráno