Město, které nemělo existovat

 Byla jednou jedna žena, a ta žena, abyste věděli, nevěřila na bezpečná místa. Ono se to tak někdy u žen přihodí, když jim svět od dětství ukazuje spíše odvrácenou stranu měsíce než rozkvetlou zahradu.
Nevěřila nikomu, protože každé místo, které kdy poznala, mělo zuby. Takové ty neviditelné, ale o to jedovatější tesáky, co vás rafnou zrovna ve chvíli, kdy si chcete sundat boty a vydechnout.

Dětství? To mělo zuby jako vlk. Láska? Ta měla zuby jako krásně nabroušená břitva, co řeže, i když ji jen hladíte. A pak tu byla lahev. Ta, moji milí, měla zuby nejostřejší. Jenže je uměla schovat za tak hřejivý a důvěrný úsměv, že byste jí svěřili i klíče od bytu. Byla jako milenec, který vás sice každou noc trochu přidusí, ale dělá to s takovým šarmem, že ho ráno zase pozvete na kávu. Alkohol. Kdyby to byl muž, byl by to ten nejgalantnější frajer pod sluncem. Věděl by přesně, kde vás v duši tlačí bota. Věděl by, kdy zaklepat, kdy mlčet a jak vás opatrně, takřka vědecky, vyzvednout z vašeho vlastního těla. Nechal by vás vznášet se nad vší tou pozemskou bídou – jen na chvilku, právě jen tak dlouho, abyste zapomněli, že pod vámi není pevná zem, ale volný pád. Proti takovému milenci jsou obyčejní, smrtelní muži jen šedivé stíny. Jenže on to nebyl muž. Byl to lhář, vrah vztahů a krásy.

A pak tu byli ti skuteční muži, lidé z masa a kostí, co voněli tabákem a slibovali domov. Ale domov, jak známo, je práce, a na práci se těmto pánům jaksi nedostávalo dechu. Přišli, vzali si, co chtěli, a zase táhli o dům dál. Zanechali za sebou jen prázdné postele, velké plné břicho nového bytí a ženy, které se bolestně naučily novou slovní zásobu: že „navždy“ je v mužském slovníku jen synonymum pro výraz „dokud mě to náramně baví“.

Ty ženy pak zůstaly stát uprostřed trosek svých životů jako po nějakém strašlivém krupobití. A lahev jim šeptala: „Jen pojď blíž. Já tě nebudu soudit ani opravovat. Já tě jenom… obejmu.“ A ony šly. Protože je už hodně dlouho nikdo jen tak neobejmul.

Jenže tahle naše žena jednoho dne udělala věc neslýchanou. Ona prostě přestala pít. Už toho charismatického vlezlého vraha měla dost. A tehdy si řekla: „Když tedy na celém širém světě není jediné bezpečné místo, nu dobrá, nezbývá než ho postavit.“

A tak vzniklo Město.

Nehledejte ho v mapách, není tam. Není z cihel, není z betonu a nemá ani dlážděné ulice. Je postaveno z ranních zpráv v půl sedmé, kdy se člověku nechce ani otevřít oči. Je postaveno ze slov, z těch nejobyčejnějších a nejvzácnějších slov: „Já vím, mně se to stalo taky.“ „Zavolej mi, než si naliješ.“ „Dneska je to k nevydržení, ale včera bylo taky a podívej – ještě dýcháš.“

Bylo to město žen, které se v životě nepotkaly, a přesto si navzájem držely hlavu nad vodou. V tom městě se neprovozovalo žádné měkké, uplakané litování. Tam vládlo porozumění, ale takové to přísné, dělnické porozumění, které vás nenechá válet se v prachu. Chytilo vás pod krkem a řeklo: „Vstávej, holka! Jsi víc než tenhle stín. Jsi máma, jsi sestra, jsi nositelka celého toho zatraceného lidského rodu!“

Protože, ať se nám to líbí nebo ne, pravda je taková: ženy rodí svět. Každý ministr, každý metař i každý filosof musel projít ženským tělem (klínem), aby mohl začít mudrovat o nesmrtelnosti. A když se žena ztratí v té proklaté lahvi, neztrácí se jen jedna existence. Ztrácí se s ní kus celé budoucnosti, kus toho, co teprve má přijít.

Město, které nemělo existovat, tu tedy je. Je to pevná hráz z ženské solidarity, tichá a neviditelná, ale pevnější než žula. Protože i v tom největším marasmu se člověk může rozhodnout, že už nebude jen padajícím listem, ale že se stane základním kamenem. A na to nikdy nezapomeňte, až se budete znovu a znovu dívat na dno prázdné sklenky. Rozhodněte se konečně ji už nikdy nedolívat a přijďte k nám na návštěvu. Já vás tam osobně obejmu a už nikdy neopustím.