Máma pila, mně se to nelíbilo, ale piju taky

Pamatuju si to jako včera. Dětství protkané pocitem, že něco není v pořádku. Smrad alkoholu, tiché hádky, máminy proměny. Nelíbilo se mi to. Vadilo mi to. Přísahala jsem si, že já taková nikdy nebudu. Že mé děti tohle nezažijí.

První změny byly nenápadné. Jen mírná opilost, kdy se jí rozpitý obličej snažil o úsměv, který ale nevypadal přirozeně. Pak přišly výkyvy nálad, agresivita, a někdy až děsivé výbuchy vzteku kvůli maličkostem. A nakonec ty večery, kdy už byla úplně "na sračky". Máma ležela na zemi, neschopná pohybu, a já jsem cítila jen stud a beznaděj. Bylo mi pár let a nechápala jsem, co se děje. Chtěla jsem jen, aby se vrátila ta máma, kterou jsem znala předtím. Měla jsem ji ráda? Nenáviděla jsem ji? Občas do mě vrazila tak, že jsem měla druhý den modřiny, za které se nikdy neomluvila. Za nic se mi nikdy neomluvila, jakoby to její chování bylo normální pro všechny mámy. 

A pak se karty obrátily. Nevím, kdy přesně se z mé občasné sklenky vína stal zvyk, z večerní relaxace potřeba. Najednou si uvědomuju, že se chovám podobně, jako se chovala ona. Že si večer naliju, a pak ještě jednou, a ještě jednou. Že se těším na ten moment, kdy konečně vypnu. Kdy prostě vylétnu ze svého životem unaveného těla.

A ten strach. Ten strach, který mě svírá v hrdle, když se podívám na svou dceru. Vidím v jejích očích mou vlastní dětskou nejistotu. Bojím se, že i ona jednou bude psát článek o tom, jak její máma pila. Že se z mého zvyku stane její břemeno. Raději do sebe naliju dvě sedmičky vína a strach rázem zmizí. Už na ní tak nemyslím a druhý den ráno se jí do očí raději nedívám....

Je to začarovaný kruh. Vím to. Vím, že to, co viděla a zažila máma, se nějakým způsobem promítlo i do mého života. A teď se bojím, že to samé předávám dceři. Je to paradoxní – nenáviděla jsem to u mámy, a teď to dělám sama.

Přemýšlím, kde se stala chyba. Kdy se z odporu stala akceptace, a pak i potřeba. Možná je to ta tíha každodenního života, stres, snaha uniknout. Možná je to prostě to, co znám. Vzor, který jsem podvědomě převzala.

Ale už nechci. Nechci, aby se má dcera jednoho dne trápila kvůli mně. Nechci, aby si nesla dál tohle břemeno.  Chci přerušit ten začarovaný kruh. Nechci, aby moje dcera následovala moje kroky.  Není to něco, co je hodno opakovat.

Pokud se v tomhle příběhu vidíte, věřte, že v tom nejste sami. Mnoho z nás se potýká s podobnými problémy. A možná je ten první krok – uvědomění a přiznání – ten nejdůležitější. Protože teprve pak můžeme začít hledat cestu ven. Pro sebe, a hlavně pro ty, které milujeme.

Jestli se bojíš o sebe i své děti, napiš, zavolej, nebo prostě něco udělej a ten kruh uzavři. Můžeš se se mnou vidět každou středu na webináři, nebo zavolej o pomoc mně osobně na 775 582 289.  Email mi můžeš napsat na [email protected]

S úctou, 

Lucie Sfřízlivá