Bez chlastu

Jednoho dne se probudíte. A už nikdy to nebude jako dřív.
Víte, jak to je. Žijete si svůj život v pohodlné bublině, kde je všechno známé, předvídatelné a tak nějak… stejné. A pak se to stane. Jednoho rána se probudíte a řeknete si: „Dost! Chci něco víc. Chci být lepší verzí sebe sama!“

A hned, jak si to pomyslíte, se spustí poplach. Všichni kolem vás, kteří si doteď libovali ve vaší pohodlné ulitě, začnou křičet: „Proč to děláš? Vždyť to je zbytečný! Vždyť jsi takhle skvělá, jak jsi!“

Přátelé, kteří vás doteď chválili, že dokážete strávit celý víkend na gauči s vínem v ruce a netečným pohledem upřeným na televizi nebo do mobilu, vás najednou začnou přesvědčovat, že běhání v šest ráno je pro blázny. Kamarádka, která vám tleskala za to, jak skvěle umíte ignorovat ty hromady prádla na židli, se najednou diví, proč chcete investovat do kurzu time managementu a transformace na střízlivou bohyni.

A vy? Vy jen jdete a jdete. A stavíte nové hranice. A jdete to tak nějak snadno. Jen tak tiše se občas pozastavíte nad tím, proč už jste to neudělala dávno.

Váš život, vaše hranice
 Začnete si jasně definovat, na co je a co už není ve vašem životě místo. Místo pondělního vína s kamarádkama, které si stěžují na svou práci a manžela, jdete na jógu. Místo odpoledního tlachání s babičkou, která vám vypráví o tom, jak je strašně drahý chleba, se učíte španělsky.

A najednou se začnou dít divné věci. Vaše stará sociální bublina začne praskat. Kamarádi, které jste znali celý život, najednou nemají čas na kafe. Zprávy, které si píšete, jsou najednou kratší a kratší. Nakonec utichnou úplně. Serete je. Našla jste si čas na svojí změnu. Oni na to nemají koule. Nastavujete jim zrcadlo. To se nelíbí každému.

A vy si uvědomíte, že to možná ani nebyli kamarádi. Byli to jen známí. Lidé, kteří se rádi ohřívali u vašeho starého já, ale teď, když jim ho měníte, už jim to nevoní.

Samota, která má smysl

A najednou se ocitnete úplně sami.

Žádné společné chlastání. Žádné noční telefonáty. Žádní lidi, se kterými byste si mohli povídat. A v tu chvíli se vás zmocní pochybnosti. Mělo to vůbec cenu? Neměli jste se radši držet té staré verze sebe sama, která sice nebyla perfektní, ale aspoň nebyla osamělá?

Ale odpověď už dávno znáte. Ano! Mělo to cenu.

Tato samota, která teď možná bolí, je jen přechodné období. Je to ten klid před bouří, ten prostor, ve kterém se můžete nadechnout a připravit na to, co přijde. Dáváte tak vesmíru najevo, že jste připraveni na to, aby do vašeho života vstoupili lidé, kteří vás budou milovat a podporovat přesně takového, jaký jste.

Ne lidé, kteří vás budou tolerovat. Lidé, kteří vás budou obdivovat za to, že jste měli odvahu a šli do toho.

A oni přijdou. Lidé, kteří jsou na stejné vlně. Lidé, kteří se smějí, když jim řeknete, že jdete na jógu v šest ráno. Lidé, kteří s vámi budou mluvit o snech a ne o drbech. Lidé, kteří vás budou podporovat v tom, abyste byli ještě lepší.

Tak se nebojte. Buďte chvíli sami. A užijte si to, protože to je ta nejlepší chvíle na to, abyste si ujasnili, kdo jste. A brzy se na vás nalepí ti praví. Lidé z vaší nové, úžasné bubliny. Už se těšíte? 

Objímám. Lucka