Žiju s cizincem, který má tvář mojí ženy

Doma mám láhev vodky a zásobu energeťáků. Nejsou moje. Jsou její. Moje je jen ta beznaděj, která ráno vstává s námi. Začíná to nenápadně. „Mám žízeň,“ řekne a otevře si první ranní pivo. Pak přijde na řadu vodka. A pak přichází ta proměna. Moje žena, kterou jsem miloval, mizí. Místo ní se v kuchyni pohybuje bytost, která je agresivní, vulgární a plná nenávisti.

Nejvíc nenávidí mě.

Prý za to můžu já. Prý pije kvůli mně. Protože na ni naléhám, protože se snažím pomáhat, protože se jí ptám, proč už rok a půl nechodí do práce. Každý můj pokus o pomoc je v jejích očích útok. Každá moje prosba, aby přestala, je pro ni záminka, aby si „naschvál“ nalila další sklenici. Život v pasti „spoluzávislosti“.
Dělám všechno. Tahám celou domácnost, platím složenky, uklízím po ní, snažím se, aby náš devatenáctiletý syn neviděl úplný rozklad. Ale on ho vidí. Vidí mámu, která ztrácí důstojnost a ženskost. Vidí mě, jak se ponižuji, prosím a škemrám, aby se šla léčit. A ona? Ona si myslí, že má všechno pod kontrolou. Že není závislá. Že to tak dělají všichni.

„Nejvíc mě děsí to, že už k ní necítím lásku. Cítím odpor. Ale bojím se odejít. Bojím se, co s ní bude. Bojím se, že beze mě nepřežije.“
Pravda, která bolí.
Jenže pravda je taková, že zatímco já se ji snažím „zachránit“, ona mě stahuje ke dnu s sebou. Alkoholismus je jako rakovina duše – neptá se, jestli jste hodný člověk. Prostě vás sežere. Dnes už vím jedno: Odejít není zrada. Zrada je nechat se zničit někým, kdo se zničit nechat chce. Někdy je odchod to jediné, co může tomu druhému ukázat, kde je skutečné dno. A pokud ani to nepomůže... pak už nepomůže nic.

Život je příliš krátký na to, abychom byli rukojmími v cizí válce s démonem.

na základě dopisu zpracovala Lucie Buková SOBER-SISTERS.COMwww.sober-sisters.com